To všechno může být prostor pro rozvoj podnikavosti. Ne automaticky, ale může. Záleží na tom, jak je aktivita vedená a co se v ní děti skutečně učí.

A to je důležité říct nahlas. Podnikavost nemusí být další velký projekt navíc. Někdy je to jen jiný způsob, jak se dívat na to, co už ve škole probíhá.

Nejde o novou vrstvu. Jde o vědomější práci.

Pokud budeme podnikavost učitelům představovat jako něco úplně nového, snadno vyvoláme odpor. A je to pochopitelné.

Škola už dnes nese obrovské množství očekávání. Má rozvíjet znalosti, kompetence, wellbeing, digitální dovednosti, vztahy, gramotnosti, prevenci, klima, kariérovou orientaci, občanství a ideálně ještě všechno mezi tím. Takže když přijde další slovo, učitelé často slyší hlavně: „Tady máte další práci navíc.“

Jenže u podnikavosti to tak být nemusí.

Možná nejde o to přidat do školy další vrstvu. Možná jde spíš o to pojmenovat a vědomě posilovat to, co už kvalitní výuka často obsahuje.

Rozdíl totiž není v tom, jestli se podnikavost někdy děje. Rozdíl je v tom, jestli ji učitel dokáže rozpoznat, záměrně rozvíjet a následně s dětmi reflektovat.

A to je velký rozdíl.

Stejná aktivita může rozvíjet úplně jiné věci

Vezměme si obyčejnou skupinovou práci.

Navenek může vypadat podobně: děti sedí u stolu, něco řeší, někdo píše, někdo stříhá, někdo se veze a někdo organizuje celý vesmír.

Ale uvnitř může jít o úplně rozdílné učení.

Jednou je skupinová práce jen organizační forma: rozdělíme děti do skupin, protože se to zrovna hodí. Hotovo.

Jindy ale může cíleně rozvíjet plánování, rozdělení rolí, odpovědnost za společný výsledek, komunikaci, rozhodování nebo schopnost domluvit se při neshodě.

A právě v tom je podnikavost.

Ne v tom, že děti sedí ve skupině. Ale v tom, co se při té práci učí dělat samostatněji, odpovědněji a vědoměji.

Podobné je to u projektů. Projekt sám o sobě ještě není podnikavost. Může to být jen delší úkol s plakátem na konci. Ale pokud v něm děti hledají problém, navrhují řešení, rozhodují o postupu, pracují s různým omezením, zkoušejí, upravují a reflektují, už jsme mnohem blíž cíli.

Podnikavost není metoda. Je to způsob přemýšlení o výuce.

Podnikavost nestojí na jedné konkrétní metodě. Není to jen projektový den, školní firma, jarmark nebo soutěž.

Je to spíš způsob, jak o výuce přemýšlet.

Objevuje se tam, kde děti dostávají možnost něco ovlivnit.
Kde nehledají jen jednu správnou odpověď.
Kde mohou zkoušet různé cesty k řešení.
Kde mají prostor rozhodovat se a nést důsledky svého rozhodnutí.
Kde chyba není důkaz neschopnosti, ale informace pro další krok.

A právě takové situace ve školách existují častěji, než si někdy myslíme.

Jen nejsou vždycky vidět. A když nejsou vidět, těžko se s nimi pracuje systematicky.

První stupeň má výhodu, druhý stupeň větší překážky

Z dat i z rozhovorů výzkumu se opakovaně ukazuje, že podnikavosti bývá blíž první stupeň. Není to překvapivé.

Výuka je tam propojenější, učitelé tráví s jednou třídou víc času a mohou pružněji navazovat na situace, které vznikají. Snáz se propojují témata, pracuje se v delších blocích a děti mají často víc prostoru pro tvořivost, projektovou práci nebo společné hledání řešení.

Na druhém stupni je situace složitější. Výuka je více rozdělená do předmětů, roste tlak na obsah, známky, výkon a později i přijímací zkoušky.

To ale neznamená, že tam podnikavost nemá místo.

Jen tam bývá méně viditelná a často potřebuje menší, chytřejší formy. Nemusí jít o velký projekt přes tři týdny. Někdy stačí otevřenější zadání, volba postupu, práce s více řešeními, důkladná reflexe nebo možnost, aby žáci sami navrhli, jak k úkolu přistoupí.

Podnikavost na druhém stupni možná nepotřebuje víc velkých akcí. Potřebuje víc malých vědomých momentů.

Změna může začít tím, že si učitel všimne

Kvalitativní pohled do školní praxe ukazuje, že učitelé, kteří podnikavost rozvíjejí přirozeněji, ji často vůbec neoddělují od běžné výuky.

Mluví spíš o tom, že dávají dětem větší prostor přemýšlet, plánovat, hledat vlastní cesty, spolupracovat nebo reflektovat svůj postup.

Nejde o velké akce.
Nejde o revoluci.
A už vůbec nejde o to, že by se každá hodina musela proměnit v kreativní laboratoř s barevnými fixami a dramatickou hudbou v pozadí.

Často jde o drobné posuny.

Otázku navíc.
Otevřenější zadání.
O větší důvěru v proces.
O chvíli reflexe na konci.
O to, že děti nedostanou hotový postup, ale pomůžeme jim ho najít.

Pokud budeme podnikavost chápat jako něco mimo běžnou výuku, bude pořád bojovat o místo. Pokud ji ale začneme vnímat jako součást kvalitního učení, situace se mění.

Pak nejde primárně o to podnikavost do školy „dostat“. Jde o to naučit se ji rozpoznat, pojmenovat a cíleně posilovat. A to je dobrá zpráva. Protože učitelé nemusí začínat od nuly. Nemusí zahodit všechno, co dělají. Nemusí čekat na dokonalé metodiky nebo ideální rozvrh.

Mohou začít tím, že se podívají na vlastní výuku a zeptají se:

• Kde už dávám dětem prostor rozhodovat se?
• Kde hledají vlastní řešení?
• Kde pracují s chybou?
• Kde spolupracují tak, že se opravdu učí spolupracovat?
• Kde jen plní zadání — a kde už tvoří hodnotu?

Možná zjistíme, že podnikavost ve škole není tak vzdálená, jak se někdy zdá.

Jen ji potřebujeme přestat hledat jako nový předmět.

A začít ji vidět v tom, co dobrý učitel umí už dávno.

V dalším článku série se proto podíváme na otázku, zda je podnikavost opravdu pro všechny děti a proč může otevřít prostor i těm, které v běžné výuce často tolik nevidíme.

Autor: Zuzana Večeřová