A právě proto podnikavost úzce souvisí s inkluzí.

Ne proto, že by sama vyřešila všechny rozdíly mezi dětmi. Ale protože může otevřít více cest, jak se do učení zapojit, ukázat své silné stránky a zažít úspěch. 

Většina učitelů věří, že podnikavost lze rozvíjet u všech

V dotazníkovém šetření, které jsem realizovala mezi 466 pedagogy základních škol, se 71,2 % respondentů přiklonilo k názoru, že podnikavost lze rozvíjet u všech žáků.

To je poměrně povzbudivé číslo.

Zároveň ale nebyla odpověď úplně jednoznačná. Část pedagogů zvolila „nevím“ a přibližně každý šestý respondent se spíš nebo rozhodně přiklonil k tomu, že podnikavost u všech dětí rozvíjet nelze.

To nemusí znamenat, že učitelé některým dětem nevěří. Může za tím být spíš nejistota, co přesně si pod podnikavostí představit a jak ji přizpůsobit rozdílným potřebám žáků.

Pokud podnikavost chápeme hlavně jako průbojnost a schopnost rychle převzít iniciativu, pak skutečně nemusí působit jako něco pro všechny.

Pokud ji ale chápeme šířeji – jako tvořivost, spolupráci, hledání vlastních cest, vytrvalost nebo odpovědnost – obraz se výrazně mění.

Škola často vidí jen některé druhy úspěchu

Tradiční školní prostředí pracuje s poměrně úzkou definicí úspěšného dítěte.

Úspěšný žák rychle chápe zadání. Správně odpovídá. Dobře si pamatuje. Zvládá výkon pod tlakem. Orientuje se v systému známek, testů a termínů.

To všechno jsou samozřejmě důležité schopnosti. Problém nastává ve chvíli, kdy se takové schopnosti stanou jedinou vstupenkou k úspěchu.

Děti jsou totiž mnohem různorodější.

Jedno dítě nemusí být nejsilnější v testech, ale dokáže skvěle organizovat práci skupiny. Jiné se při ústním zkoušení zablokuje, ale přichází s nečekanými nápady. Další potřebuje více času, ale při hledání řešení ukazuje obrovskou vytrvalost. A někdo, kdo se v běžné hodině skoro neozve, velmi přesně rozpozná, co ve skupině nefunguje a jak by se to dalo změnit.

Podnikavost je v tomto směru úzce propojená s inkluzí. Ne proto, že by sama o sobě řešila všechny rozdíly mezi dětmi, ale protože vytváří širší škálu možností, jak se do učení zapojit. 

Někdy stačí změnit zadání a změní se i to, kdo ve třídě zazáří

Představme si běžný úkol: navrhnout, jak zlepšit školní dvůr.

• Učitel může přesně rozdělit role, určit postup, připravit pracovní list a říct dětem, jaký výstup si představuje. Některé děti úkol splní rychle, jiné pomaleji. V zásadě se ale ukáže hlavně to, kdo umí dobře následovat zadaný postup.

Nebo může zadání otevřít.

• Děti nejprve zkoumají, kdo dvůr používá a co mu chybí. Někdo kreslí mapu. Někdo mluví se spolužáky. Někdo počítá rozpočet. Někdo vymýšlí nečekané možnosti. Někdo hlídá, aby se skupina domluvila. Někdo prezentuje a někdo raději připraví model.

Výsledek možná nebude dokonale uhlazený. Ale objeví se v něm mnohem více různých schopností.

Najednou nemusí být nejúspěšnější dítě to, které nejrychleji vyplní pracovní list. Může to být dítě, které dobře naslouchá. Které propojí dva cizí nápady. Které si všimne potřeby někoho jiného. Nebo které po prvním neúspěchu navrhne nový postup.

Právě způsob organizace výuky zásadně ovlivňuje, kdo dostane šanci ukázat, co umí.

Podnikavost není inkluzivní automaticky

Tady je ale potřeba nezabalit všechno do hezkého papíru.

To, že je aktivita projektová, skupinová nebo kreativní, ještě automaticky neznamená, že je inkluzivní.

Ve skupině může všechno převzít nejhlasitější dítě. Otevřené zadání může některé žáky úplně zahltit. Volnost bez podpory může zvýhodnit ty, kteří už jsou samostatní, sebejistí a zvyklí se prosadit.

A pak bychom podnikavostí nerovnosti nezmenšovali, ale naopak je prohlubovali.

Rozhodující je proto role učitele.

Ten musí vytvářet různé možnosti zapojení, pomáhat dětem hledat role, nastavovat bezpečné hranice a průběžně sledovat, kdo se skutečně účastní a kdo mizí v pozadí.

Podnikavost neznamená: „Dělejte si, co chcete.“

Znamená: „Máte prostor hledat vlastní cestu, ale nejste v tom sami.“

Různé role nejsou nouzové řešení

Skupinová práce vytváří příležitost pro různé role. Jenže ty by neměly být rozdělené stylem: šikovné dítě vede, tvořivé dítě kreslí a dítě, u kterého nevíme, co s ním, rozdává pastelky.

Každá role by měla mít skutečný význam. Někdo může přicházet s nápady. Někdo pokládat otázky. Někdo hlídat realizovatelnost. Někdo propojovat návrhy. Někdo sledovat čas. Někdo pozorovat spolupráci a na konci ji reflektovat.

Takové rozdělení dává dětem možnost objevit, v čem jsou silné. Současně jim umožňuje postupně zkoušet i role, do kterých by se samy nepřihlásily.

Nejde o to každé dítě navždy zavřít do jeho „bezpečné škatulky“. Jde o to nabídnout mu bezpečný vstup a potom prostor růst.

Úspěch nemusí vypadat u všech stejně

Propojení podnikavosti a inkluze stojí hlavně na jedné otázce:

Co vlastně ve škole oceňujeme?

Pokud hodnotíme hlavně rychlost, správnost a finální výkon, řada důležitých schopností zůstává neviditelná. Pokud si ale všímáme také spolupráce, iniciativy, vytrvalosti, schopnosti změnit postup, přijmout zpětnou vazbu nebo převzít odpovědnost, začínáme vidět jiné děti a jiné druhy pokroku.

Neznamená to snížit nároky nebo přestat sledovat výsledek.

Znamená to přestat předstírat, že k dobrému výsledku vede jen jedna správná cesta a že všechny děti mají své schopnosti ukazovat stejným způsobem.

Právě reflexe může být v tomto směru velmi silná. Pomáhá dětem pojmenovat, co se jim podařilo, co do skupiny přinesly, kde narazily a co by příště udělaly jinak.

Dítě pak nemusí odcházet jen s informací, zda byl výsledek správně. Může lépe rozumět tomu, jak pracuje, v čem je silné a kam se může posunout.

Podnikavost ve škole by neměla být o výběru několika nejprůbojnějších dětí, kterým svěříme vedení. Měla by vytvářet prostředí, ve kterém různé děti mohou objevovat vlastní způsob, jak být aktivní, tvořivé, odpovědné a užitečné pro ostatní.

Pro jedno dítě to bude znamenat veřejně představit vlastní nápad.
Pro jiné poprvé říct svůj názor ve skupině.
Pro další vytrvat, i když první řešení nefungovalo.
A pro jiné přijmout, že dobrý nápad nemusí být právě jeho.

To všechno je podnikavý přístup ve vzdělávání. Stejně jako inkluzivní přístup ke vzdělávání.

Možná tedy není hlavní otázkou, zda jsou některé děti podnikavější než jiné.

Mnohem důležitější je ptát se:

Vytváří škola dost různorodých situací, aby se podnikavost mohla projevit u různých dětí?

Protože podnikavost není jen kompetence pro budoucí život.

Může být také způsobem, jak už dnes spravedlivěji rozdělovat šanci na úspěch.

V dalším článku série se podíváme na to, jestli lze podnikavost rozvíjet v každém předmětu  a proč nemusí znamenat další velký projekt navíc.

Autor: Zuzana Večeřová