Od nápadu k prototypu
Úžasný na dětech je, jak blízko je od nápadu k realizaci. Něco je napadne a prostě to začnou dělat. Beze strachu, že něco pokazí, že na něco zapomněly, že se jim to nepovede… Prostě následují vlastní představu a snaží se ji nějak uchopit. Hodně bych si přála, aby děti po cestě k dospělosti tenhle přístup k problémům neztratily.
Je krása, když si dovolím přesně takhle fungovat s nima. A tak jakmile k nám připluje nápad a získá aspoň zhrubisimové obrysy, tak začínáme stříhat, měřit, lepit a šít. Prostě si to ošaháme.
Abychom se mohli chovat podobně impulzivně, potřebujeme logicky doma nějaký materiál.
Už nějakou dobu udržujeme tuto základní sadu:
- velké přířezy kartonu (1,5 x 1,5 metru stojí v brněnské Drutěvě cca 12 Kč) a strojní lepenky
- papíry v různých gramážích, barvách a velikostech
- role hnědého balícího papíru
- tubusy
- zbytky látek
- staré krabice
- klubka vln, různých provázků a gumy
- dráty
- role pervinu (něco mezi papírem a látkou)
- ostré nůžky a řezák
- lepící páska a sešívačka
- různá pravítka včetně dlouhého krejčovského
- kružítko
- barvy, fixy a pastelky
Všechno se doma snažím zastrkat do šuplat a za skříně, protože nesnáším bordel. Pravda je, že v pořádku se netvoří. Pro tvoření je lepší přiměřené povalování materiálu. Když chodíte po rozmotané roli pervinu 4 dny v kuse, tak vás nějaký ten nápad, co z něho vyrobit dřív nebo později napadne:-)
Realizace u nás obvykle začíná buď přímo od dětí nebo vypustím nějaký nápad a začnu sama tvořit. Většinou se někdo přidá. Když si mě dlouho nikdo nevšímá, tak je lehce násilně zatáhnu do pracovny a pak už to většinou plyne samo:-)
Legrace je, že to prototypování s dětmi nás na jednu stranu posouvá a na druhou stranu vrací zpět. Řekneme, že v 90% případů jdeme do pracovny ověřit jednu konkrétní věc, ale ve finále z ní vycházíme s něčím úplně jiným. Není to pro mě vždycky jednoduché, protože bych se ráda posunula v projektu A nebo B. No a tak poslední dobou docela trvám na tom, abychom neodbíhali. Ukazuje se, že to žádné příkoří pro děti není a že se pak s radostí dál věnují svým vlastním projektům.
Jak dlouho tyhle tvůrčí chvilky trvají? Od 10 minut do 3 hodin. Kolikrát prostě jen musíme najít správnou šňůrku a utahujeme různý uzly a jindy ujedeme na varhánkování prototypu, a to si vyžaduje přesný rýsování, který docela zabere čas.
Párkrát jsme se taky trefili do nějakého tématu ve škole – geometrie, počítání úhlů, obsahu, násobení dílů, sečítání délek nití… Mám z toho radost, protože dlouhodobě tvrdím, že aplikace poznatků ve škole naprosto zoufale chybí. Je skvělý, když se to těm dětem při sezení na zemi spojí.
Mám vážně hodně ráda lepenku a karton – dají se z nich dělat modely v měřítku a z lepenky i dost přesné. Bez mučení přiznám, že vykazuju rozhodně větší chybovost než děti. Zvlášť Anička má ze školy hezky zažité různé rutinní operace, a ty nám pak šetří čas. A protože je Anouš machr i na geometrii, tak si vždycky užívám, když můžu jen přituple čučet a nechat do sebe nalít třeba sestavení pravoúhlého trojúhelníku.
Nejkrásnější chvíe nastávají, když se všichni zúčastnění dostaneme do flow (to je takový moderní termín, když se do něčeho hluboce ponoříte, nesledujete hodinky, nechodíte do ledničky a čůrat). Nejblbější okamžiky jsou pak ty, kdy si uvědomíte, že nejdete správnou cestou a prototyp se třeba rozbije (nebo ho rozbijete v návalu emocí sami:-)). Tak a tady je dobré zmínit, že čím víc tvoříte, tím víc jste s tímhle zcela přirozeným vývojem situace smíření.
Například při tvorbě konstrukce stromku jsme takových prototypů spáchali odhadem 20 a na ten opravdu použitelný jsme dosáhli až s pomocí profíka – leteckého modeláře. A tady zas jeden důvod, proč prototypovat s dětmi. Obvykle mají hladinu lpění na určitém konceptu daleko plastičtější než já. Mám tendenci se upnout na nějaký konkrétní postup a trvá mi než se od něčeho odpoutám. Děti mají naopak radost, i když se prototyp potrhá a můžou ho následně dorazit. To pak sedím mezi odstřižky a slabě štkám, zatímco děti jsou naprosto v pohodě. Velká škola.
Ono to sezení na zemi v kupě materiálu a s nůžkami v ruce je jen jedna část prototypování. Druhá je nezbytná znalost materiálů a různých technologických postupů. Nemyslím tím nějaké šprtání, ale spíš ad hoc ověřování, jestli by šlo použít toto a takhle nebo tamto a jinak.
Otázky přichází plynule a holt se někdo z nás semtam zvedne a vygůglí si odpověď na otázku, na kterou neznáme odpověď.
V čem je eko balvna jiná než normální?- Proč viskóza tak snadno hoří?
- Jak se vyrábí karton?
- Proč se tenhle drát tak snadno láme?
- Proč se na tuhle látku nedá tisknout?
- Jaktože je takhle krabice z tenčího kartonu, a přitom je pevnější?
- Je lepidlo na samolepkách zdraví škodlivé?
- Proč je tak těžké vyrobit zaoblenou raznici?
- no a desítky dalších…
Není materiál jako materiál
No a teď se vrátím k těm limitům materiálu. My jsme s touhle celou srandou začali proto, že chceme chránit planetu. A tak nemůžeme vyrábět z materiálů nebo pomocí postupů, které ji ničí. To znamená, že si ověřujeme každou šňůrku nejen z hlediska kvality a ceny, ale ptáme se taky:
Z čeho se vyrábí?- Jak byla vyrobena?
- Kde byla vyrobena?
- Jak se k nám dostala?
- Kolik stojí?
- Kdo ji vyrábí a v jakých podmínkách?
- Co se s ní stane po vyhození?
- Existuje ekologičtější alternativa?
- Nemůžeme použít něco použitého?
No a není to jednoduché, protože světe div se – ty nejodolnější materiály moc ekologické nejsou. A co to je vlastně ekologický materiál? Moc takových, které jsou ekologické jak na vstupu (výroba), tak na výstupu (možnost recyklace nebo rozložitelnost) není a pokud ano, tak jsou drahé.
Naše výrobky jsou znovupoužitelné – tudíž šetří přírodu už v samotném základu a chceme je dostat mezi co nejvíce lidí. To znamená držet cenu poměrně nízko. Když se snažíte držet cenu nízko, musíte hledat opravdu chytře. A ano – semtam se rozhodneme po zralé úvaze ke kompromisu. Například použijeme látku, která byla vyrobena na hraně ekologické výroby, ale je hodně levná a naprosto rozložitelná.
Pozornost si zaslouží potisk, nitě, dráty, papíry, látky, guma, druh dřeva. Koukáme na videa, čteme blogy a studie, snažíme se pochopit odborné články výrobních procesů. Důležité je, abychom si za tím prostě dokázali stát a věděli, proč jsme co použili. Kdybychom tenhle zdlouhavý proces ověřování nepodstupovali, tak bychom sice vyráběli levněji, rychleji, hezčí výrobky, ale sami bychom je nechtěli používat:-) A nejsme ve škole, tudíž to do sebe netlačíme na sílu, ale spíš si najdeme nějakou informaci a naprosto přirozeně se o tématu bavíme. Jo a netrvá to tak dlouho, jak by se na první pohled zdálo.
Mám už uložených pár zdrojů informací k jednotlivým typům materiálů a výrobních postsupů. Třeba ses budou hodit i vám:
- textilie – skvělou pomůckou je srovnání materiálů podle jejich dopadů na přírodu od Made-by. Je to sice v angličtině, ale snad se tím prokoušete.
- plasty – co to vlastně je a z čeho se vyrábí. Narazili jsme i na bioplasty – chtěli jsme zjistit, zda jsou skutečně ekologické od začátku do konce a bohužel se zdá, že úplně nejsou.
- papír – jaké jsou typy papíru a jak probíhá recyklace
- tisk a ekologické barvy jsme si načetli hlavně u dodavatelů, ale líbil se mi i článek zde
- kov – není to jednoduše obsáhnutelná oblast, takže aspoň základ zde
- dřevo – FSC certifikace je jako jedna stránka věci, ale protože máme kamaráday lesáky, tak víme, že realita a certifikace jsou dvě různé věci (aneb co se na netu nedočtete)
- obecně je dobrým zdrojem informací třeba Vítejte na zemi a spousta českých a zahraničních organizací, které se zabývají ekologií; taky je dobré orientovat se v různých značkách a certifikacích – vědět, co přesně znamenají.
Nejnovější komentáře