Jsou učitelé připraveni na podnikavost? První data napovídají, že ano.
Tento článek otevírá sérii Podnikavost očima učitelů, která vychází z výzkumu mezi 466 pedagogy základních škol. Postupně se v ní podíváme na to, jak učitelé podnikavost vnímají, co jim v jejím rozvoji pomáhá a kde školní praxe zatím naráží.
S připravovanou revizí RVP se podnikavost dostává do českého vzdělávání výrazněji než dřív. Pro někoho je to vítaná změna, pro jiného další položka na už tak dlouhém seznamu toho, co má škola zvládnout. A upřímně? Obě reakce dávají smysl.
Podnikavost totiž zní hezky. Aktivní žáci, nápady, spolupráce, odpovědnost, schopnost hledat řešení. Kdo by proti tomu něco měl. Jenže mezi hezkým slovem v dokumentu a běžnou hodinou v úterý dopoledne je často docela slušná vzdálenost.
Proto mě zajímalo, jak se k podnikavosti staví samotní učitelé základních škol. Jestli ji vnímají jako důležitou součást vzdělávání, nebo spíš jako další módní pojem, který se objeví v kurikulu a časem zase zapadne.
Vycházím z dotazníkového šetření, které jsem realizovala v rámci své bakalářské práce zaměřené na podnikavost ve vzdělávání. Zapojilo se do něj 466 pedagogů základních škol z různých krajů České republiky. Nešlo o reprezentativní výzkum celého českého školství, ale o sondu do toho, jak učitelé podnikavost vnímají, jak s ní pracují a co jim v praxi pomáhá nebo naopak překáží.
A první výsledky jsou vlastně docela nadějné.
Učitelé podnikavost nepovažují za okrajové téma
Když učitelé hodnotili důležitost podnikavosti na škále od 1 do 10, nejčastěji volili hodnoty 7 a 8. Nejvyšší možnou důležitost jí přisoudilo 17,4 % respondentů. Naopak nízké hodnocení, tedy hodnoty 1 až 4, uvedlo pouze 4,5 % učitelů.
Jinými slovy: podnikavost učitelé většinově neodmítají.
A to je důležitější, než se na první pohled zdá. Každá větší změna ve vzdělávání totiž stojí a padá s tím, jestli jí učitelé aspoň trochu věří. Můžeme upravovat rámcové programy, přidávat nové kompetence a kreslit další hezké modely, ale pokud učitel nevidí smysl, zůstane změna hlavně na papíře.
Tady se zdá, že podnikavost už nemusí začínat od nuly. Učitelé v ní smysl vidí. Minimálně na úrovni postoje má ve škole své místo.
První stupeň je podnikavosti blíž. Ale ne proto, že by druhý stupeň selhával
Zajímavý rozdíl se ukázal mezi prvním a druhým stupněm. Vyšší důležitost podnikavosti uvádělo 66,2 % učitelů prvního stupně, zatímco na druhém stupni to bylo 50,3 %.
To se dá číst různě. Povrchní interpretace by byla: první stupeň je otevřenější, druhý stupeň brzdí změny. Jenže tak jednoduché to není.
První stupeň má často přirozeně větší prostor pro propojování témat, delší práci s jednou třídou a pružnější organizaci výuky. Učitelé mohou snáz navázat na situace, které ve třídě vzniknou, rozvíjet projektovější práci nebo pracovat s nápady dětí napříč předměty.
Na druhém stupni je situace složitější. Výuka je více rozdělená do jednotlivých předmětů, přibývá tlak na obsah, známky, výkon a u starších žáků také přijímací zkoušky. Podnikavost tam nemusí být méně důležitá. Jen se hůř hledá prostor, kam ji přirozeně vložit, aby nepůsobila jako další věc navíc.
A právě to je klíčové: druhý stupeň podnikavost nepotřebuje méně. Možná jen potřebuje praktičtější cesty, jak ji rozvíjet v běžné výuce.
Podnikavost není další předmět. Je to způsob práce
V rozhovorech s vybranými učiteli, které doplnily výzkum bakalářské práce, se opakovaně ukazovalo, že tam, kde se podnikavost daří rozvíjet, nebývá vnímána jako samostatný blok, speciální projekt nebo jednorázová akce.
Učitelé ji spíš popisují jako způsob práce. Jako prostor pro iniciativu, hledání řešení, spolupráci, rozhodování, práci s chybou a větší zapojení žáků do procesu učení.
To je jedna z nejsilnějších zpráv celého šetření.
Podnikavost ve škole nemusí znamenat, že každý měsíc vznikne nový projekt, školní firma nebo jarmark. Někdy začíná mnohem menšími věcmi. Třeba tím, že děti dostanou možnost navrhnout vlastní postup. Že se učí obhájit nápad. Že hledají víc než jedno řešení. Že pracují s neúspěchem jako s informací, ne jako s koncem světa.
A ano, zní to jednoduše. Jenže právě jednoduché věci bývají ve škole často nejtěžší, protože potřebují čas, důvěru a trochu odvahy pustit kontrolu z ruky.
Dobrá zpráva? Postojově jsme možná dál, než si myslíme
Kdybych měla první výsledky shrnout jednou větou, řekla bych: učitelé podnikavost většinově neodmítají, ale potřebují podmínky, ve kterých ji mohou rozvíjet smysluplně.
To je docela zásadní rozdíl.
Ukazuje se, že hlavním problémem není nechuť učitelů. Spíš se ukazuje, že samotná ochota nestačí. Učitel může podnikavosti věřit, ale pokud nemá čas, podporu, metodické materiály, prostor ve výuce a oporu vedení školy, dobrý záměr se snadno rozpustí v každodenním provozu.
Možná je tedy dobré otázku „Jsou učitelé připraveni na podnikavost?“ trochu přeformulovat.
Možná už nejde o to, jestli učitelé podnikavost považují za důležitou. Data naznačují, že ano.
Důležitější otázka zní:
Co potřebují k tomu, aby ji mohli rozvíjet dobře?
V dalším článku série se proto podíváme právě na to, co učitelům v rozvoji podnikavosti nejčastěji brání – od nedostatku času přes chybějící metodickou oporu až po tlak přijímacích zkoušek.
Nejnovější komentáře