Edu okénko
Celý svůj pracovní život stojím jednou nohou ve vzdělávání a tou druhou obvykle někde, kde se dají vydělat nějaké peníze:-) Nejkrásnější projekty jsou pak takové, kde se to nějak prolne. Očmuchala jsem si tak za těch posledních dvacet let spoustu edu témat a dost to posunulo můj pohled na vzdělávání a školství.
Moc ráda chodím na různé vzdělávací akce a v posledních letech si z nich odnáším dvě zásadní zjištění. Za prvé to, že se ve vzdělávání pohybuje strašná spousta skvělých a motivovaných lidí a za druhé, že to podstatné pro život neprobíhá ani tak ve škole, jako všude okolo.
Naše děti prošly různými školami od klasické sídlištní školky a školy, přes prestižní základku až k poměrně dost svobodné alternativě. Mám tedy možnost srovnávat. Nebudu se ale pouštět do srovnávání institucí, protože to je na opravdu hodně dlouhou debatu, ale víc mě zajímá přístup rodičů. Překvapuje mě, jak moc se mluví o kvalitě škol a financování a jak málo o angažmá rodičů. A nemyslím nějaké obecné výchovné věci, ale rozvíjení kompetencí pro život. Jakoby tady existovala nějaká jasná dělící čára – před nástupem do školy odvádí práci rodiče a pak se to přehodí na tu instituci. Bytostně s tím nesouhlasím.
Co vlastně ty děcka budou potřebovat?
Tohle je hodně těžký téma jen do tý chvíle, než člověku dojde, že je to vlastně extrémně jednoduchý. Není to totiž o vědomostech, jazycích, sportech, kroužkách, ba ani školách. Je to o takovým základním nastavení, kterým zmáknete v podstatě cokoliv vám život přinese do cesty. Stačit by mohly tyhle základní schopnosti:
- přijmout odpovědnost za vlastní učení a mít potěšení z toho, že bude probíhat celý život
- odhalit, co je baví a co jim jde
- umět tvořit a přicházet na neotřelá a kreativní řešení
- zvládnout frustraci a překonat překážky
- znát svoje limity a být s nima v pohodě
- spolupracovat s dalšíma lidma
- ověřovat informace a kriticky myslet
- najít relevantní zdroje informací a ptát se
- vyrovnat se se změnama
- když na to přijde, tak umět zabrat
- a hlavně – skládat si to v životě tak, aby to bylo k žití bez zbytečnýho stresu a očekávání
A víte, co je dost úlevný? Že s tímhle vším se to dítě narodilo:-) Takže jediná práce, která nás jako rodiče čeká je ta, že to nezabijem. A dost často jsme po vlastních zkušenostech se školou nebo z rodiny vybavení touhou ty věci moc ovlivňovat. Věřte, že to dobře znám. Děcka si ale přirozeně vybírají oblasti, které je baví a jdou jim. Když je potřeba zabrat, tak zaberou a umí to i dlouhodobě. Zbytečně si nelibují ve stresu a nové věci objevují rády. Co se mrňata naučí během prvních pár let je přece neuvěřitelné. A nepotřebují chválit nebo odměňovat. Co ale vidím jako nezbytnou podmínku je nějaký pozitivní vzor a taky společné překonávání překážek. A tak nějak mě nenapadá lepší prostředí, kde to do sebe nasosnout než v rodině.
Rodič jako profík na realitu
Vlastně jsem na školu (i tu alternativní) tak trochu rezignovala. Co se znalostí týče, tak nemám já a už ani můj muž v podstatě žádná očekávání. Předpokládáme, že číst, psát a nějaké to hokynářské počítání by se děcka naučily i samy. A všechno, co se budou chtít pořádně naučit zvládnou efektivně v krátkém čase – stačí jen chtít a máknout. Školu bereme jako místo, kde se děcka dostávají do nějakých sociálních vztahů a rozšiřují si obzory. Toť vše.
Co v podstatě žádná škola nabídnout nemůže je návaznost poznatků na reálný život v takové míře, která děckám umožní pochopit, proč je dobré něco znát. Ve škole se jede většinou v knížkách, pracovních listech, semtam v nějakém průřezovém projektu nebo ve fiktivní firmě. Ale kdy je správný čas ukázat dětem reálné sdílené dokumenty, photoshop, účetní výkazy, business plán, odborný článek v angličtině, kalkulaci, Lean Canvas, CSR report, SQL databázi? Mají se k tomu dostat na střední nebo snad na vysoké?
Já to ukázala děckám během minulýho roku a třema větama vysvětlila, k čemu to je dobrý. A výsledek? Pětiletý Oskar si připravil pozvánku na narozky v Canvě a napsali jsme spolu dva článečky v Gdocech o strašilkách. Devítiletej Kuba už ale v pohodě nastavil vzorce v Excelu pro různý varianty kalkulací a ptal se mě hodně na tělo na náklady, marže, daně a kolik stojí zaměstnanci (je hodně na prachy:-)). Pro dvanáctiletou Aničku je Canva i Gdocy úplná samozřejmost, ale nejvíc mě dostala, když mi takhle jedno nedělní ráno koukala přes rameno, když jsem se prokousávala SQL selectama (a že to bolelo) a najednou hlásí “Máš tam chybu”. A taky že jo. Tak jsem jí předala notebook a ona si 40 minut selectovala, až se z komplu kouřilo:-) Naprosto přirozeně.
A nejsou to géniové – jen je to zaujalo, zapadá to do jejich světa a hlavně – ví od nás, k čemu jim to je.
Kašlete na dřinu
Předpokládejme, že se rodič po troše přemýšlení dostane k tomu, že je třeba na děti zkusit tu REALITU – ať už je to cokoliv. V našem případě jde teda o podnikání. Kde na to ale vzít čas, že? A možná taky peníze. Ani my si nemůžeme dovolit mít děcka plně v domácím vzdělávání, i když si roky pohrávám s myšlenkou, že bych si pravidelně v týdnu vyhradila jeden den na podnikání. Zatím to chci víc než děcka. Pokud by se ale rozhodly, tak po tom asi skočím.
Teď k té energii a času. Taky jsme po všem tom distribuování dětí na kroužky, rovnátkách a podobných chujovinách kolikrát tak unavení, že usínáme u pohádky. Podnikání s děckama může být stres, ale taky si můžete dovolit to prostě nechat plynout. Pro začátek stačí jen děcka neodhánět, když pracujete. Buď se chytnou nebo ne.
Dá se tak pojmout i vývoj nového produktu nebo služby. Prostě se ta hra přesune do podnikání. Sedáme k tomu, když je chuť (takže se to třeba týdny nedělá:-) Dělají se chyby a když se to neposouvá, tak to třeba chvíli dělám sama. Však on se někdo chytne.
A víte, co je sranda. Mám hafo různorodých zkušeností a taky touhu je předat. Ale takhle to děti vůbec netankuje. Zavání to učením. Ony chtějí na vše přijít samy (mimochodem základní důvod, proč je v kurzu Hejného matematika). Takže u nás nejlíp funguje, když jsem v roli učedníka. Prostě jsem na stejné úrovni jako oni. Něco zjišťuju až před nima, s něčím si hraju, rozčiluju se, když něco nejde, vidí moje nadšení, když se učím novou věc. Tohle děcka berou.
A je to hodně příjemný vědět, že nemusím být super chytrá, super zkušená, super trpělivá. Existuje něco, co se jmenuje Pyramida učení a je na ní hezky vidět, jak funguje paměť. Jestli chcete, aby si děcka něco zapamatovaly, nechte je to dělat a pak vás to naučit. Stačí se jich jen ptát (a taky jim teda umožnit přístup k netu:-)).
Mimochodem já jsem se od dětí naučila možná víc než ony ode mě. Například jsem za poslední rok odbourala svůj veliký limit. Neuměla jsem vyjít ven s věcma, který nejsou dokonalý. No a vidíte – teď píšu o něčem, co v podstatě ani neexistuje:-)
Sumasumárum – děti není třeba chránit před realitou. Ona je totiž baví víc než nás 🙂
Jestli máte chuť na pokračování, tak nám nechte email.
Nejnovější komentáře