Brainstorming jako běh v minovém poli

Dnes si vezmeme na paškál brainstorming. Každý z nás s ním máme nějakou zkušenost a někteří i tu z dětských kolektivů. Je to asi nejznámější metoda pro generování nápadů (v překladu „mozková bouře“). Cílem brainstormingu je vygenerovat co největší počet řešení problému – ty píšeme na flipchart, lepíme post-ity na tabuli nebo zkrátka jen slovně střílíme nápady.

Brainstorming patří mezi metody divergentní fáze práce s nápadem a rozhodně je cenná kvůli svému týmovému přesahu. Současně je to ale metoda brutálně náročná pro facilitátora a desetinásobně to platí v dětských kolektivech. 

Na školeních pro pedagogy jsme vždy překvapeni, kolik pedagogů brainstorming používá, jak náročná jsou jejich zadání (například témata celoročního projektu) a že jednotlivé brainstormovací seance hodnotí jako úspěšné. Po hodině školení ale často zcela změní názor a zpětně reflektují techniku jako začátek následných problémů se skupinou nebo v realizační fázi.

Po letech a desítkách brainstormovacích seancí vám teď naservírujeme důvody, proč brainstorming nahradit jinými metodami:

  • Tak zaprvé – brainstorming tak nějak zhruba funguje v menší skupině, ale opravdu se tím nemyslí školní třída o 20 nebo nedejbože 30 dětech. Brainstorming je poměrně živelný proces a ukočírovat větší skupinu je vážně dřina – jde to jednodušeji a efektivněji.
  • I kdybyste byli naprosté facilitátorské jedničky, těžko zaručíte, že se děti (zvlášť ty mladší) zdrží hodnocení a nezačnou nápady kritizovat, rozvíjet více do hloubky nebo i chválit. Jedna věc je slovní hodnocení, ale nonverbální projevy fakt uhlídá málokdo. Ani jedno z toho nechcete, protože to zarazí ty méně průbojné, pomalé nebo málo sebevědomé děti a navíc vám to naruší jednotlivé fáze práce s nápadem.
  • U toho se zastavíme, protože je to vlastně docela zásadní věc. Práce s nápadem má dvě fáze – divergentní, kdy potřebujeme vygenerovat co nejvíce nápadů a pak konvergentní – to už nápadům dáváme parametry, limity a v zásadě je ukotvujeme v realitě. Tyto dvě fáze nechceme míchat a my je třeba opravdu důrazně oddělujeme jednak slovně, ale také třeba nějakou jinou aktivitou. V dětských kolektivech se velmi často stává, že někdo řekne nápad a buď sám nebo někdo jiný ho začne rozvíjet – zamýšlí se, kolik by to stálo, kdo by to mohl dělat, jaké materiály by se daly použít apod. V ten okamžik se ale zarazí proces generování bláznivých třeba i na první dobrou nerealizovatelných nápadů a děti začnou produkovat daleko konformnější nápady, které už si dopředu v hlavě skládají do nastavených škatulek. Taky se nám proces může úplně zvrhnout (velmi časté) a vy se velmi rychle vrhnete do upřesňování jednoho konkrétního nápadu s celou skupinou, protože nastane přirozené flow a to je mocná síla. Vystoupit z toho už v podstatě nejde. A kde skončilo těch dalších 100 nápadů?
  • Čas. Alokovat na brainstorming tu správnou porci je vážně oříšek. Ano, podle zkušenosti se dá říct, že určité věkové skupiny dokážou brainstormovat nějaký definovaný časový úsek, ale realita je taková, že takový odhad nám vlastně nikdy nefungoval. Někdy bylo i s se staršími dětmi 5 minut moc a někdy prvňáci střílí klidně půl hodiny. Raději proto volíme techniky, které dokážeme napasovat i do klasické vyučovací hodiny.
  • Docela slušný zádrhel jsme zažili mnohokrát, protože jsme podcenili předbrainstormovací fázi. Během brainstormingu se ukázalo, že děti mají velmi málo znalostí i osobních zkušeností a už vůbec je neumí nějak spojovat, využívat a nedejbože navazovat na nápad někoho jiného. Ukázalo se jako docela šikovné, když jsme si brainstorming rozdělili na dva bloky – nejprve jsme brainstormovali jen tak s čisté vody, pak jsme si dali dohledávací chvilku (většinou s kamarádem internetem) a pak jsme zařadili druhý brainstormovací blok. Dohledávací chvilku nepřeháníme, protože nechceme, aby se děti napevno chytli už existujících řešení.
  • Co také děti docela často postrádají je schopnost svůj nápad nějak srozumitelně popsat a pojmenovat. Menší děti budou mít problém s lepíkovou metodou, protože jim budou velmi dlouho trvat, než svůj nápad napíšou a facilitátor pak bude mít problém ho přečíst:-) 
  • A teď tady máme pro nás asi největší stopku, proč brainstorming nevyužíváme. V zásadě vždy se totiž stane, že celou seanci opanují 2-3 nejrychlejší a nejnápaditější děti – takoví ti extrovertní superkreativci, kteří střílí jeden nápad za druhým a kteří navazují vlastně spíše na své vlastní nápady. Děti, které jsou interovertnější nebo pomalejší se tak vůbec nedostanou ke slovu. Navíc velmi rychle získají pocit, že jsou hloupí, že jsou jejich nápady vlastně k ničemu a rezignují i na další práci. Nápady těchto dětí ale musí být slyšet a my jsme tu od toho, abychom právě takovým dětem dodali sebevědomí a pocit bezpečí. Mimochodem položte si otázku, jak se u brainstormingu cítíte vy sami – my tuto otázku pokládáme pedagogům na školeních často a ukazuje se, že většina se cítí špatně. Jen velmi málo těch superbystrých a rychlých se cítí jako ryba ve vodě a proces si užívají. 
  • No a poslední bod věnujeme samotnému cíli brainstormingu. Brainstorming je tu od toho, abychom generovali nápady na řešení nějakého problému. Takový problém je ale třeba pregnantně definovat a zajistit, aby mu děti rozuměly. A to zase není nic jednoduchého. My s dětmi variace na brainstorming zařazujeme jen tehdy, když jsme si jistí, že problému opravdu dokonale rozumí a že všichni řešíme to samé téma. Volíme problémy, které jsou pro děti známé, ošahatelné a ideálně palčivé, aby se nám neztrácela motivace

Pokud vás zajímá, jak z toho ven, přečtěte si, jaké varianty nám s dětmi naopak fungují velmi dobře.

Previous Post

Proč trénujeme divergentní myšlení

Next Post

Varianty brainstormingu, které s dětmi fungují

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Scroll to top