Moc se s tím nemažte

Tenhle článek by se dal otitulkovat trochu formálněji jako “základní principy podnikání s dětmi”. Lidi prý ale čtou často jen nadpis nebo prvních  pár vět, tak se mi to “moc se s tím nemažte” zdálo jako jediná hláška opravdu hodná zapamatování:-)

Z podnikání s dětmi se dá udělat něco jako volnočasový kroužek nebo jasně strukturovaný projekt. A možná u někoho takové organizované pojetí bude fungovat, ale u nás to nešlo. Nejen kvůli odporu dětí, ale ani já jsem si doma nechtěla připadat jako projekťák. Ne že by se po cestě nenašly činnosti, které je třeba plánovat, ale nesmí se to přehánět. Nejsme profíci a ani si na ně nehrajeme.

Kdybyste to teda chtěli ve třech bodech, tak:

  • hlavně v klidu,
  • s humorem
  • a pomalu…

A tohle jsme za ten rok nasbírali a tak nějak přirozeně se to prolíná celým naším snažením:

  • Hodně nám pomohlo nadefinovat si náš problém a směr, kterým jdeme. Přesně víme, co chceme vytvořit a jsme v pohodě se záměrem i principy, na kterých produkt bude stát. Nesoustředíme se jen na finanční cíle, ale taky na eko a sociální. Semtam ten směr trochu upravíme, ale z toho podstatného jsme neuhnuli celý rok. O tom, jak hledat nápad bude příští článek a už mám nachystaný i praktický návod, jak ten nápad učesat pomocí Lean Canvas.
  • Jde to líp bez velkého vysvětlování, protože to zavání učením. Snažím se nezahlcovat – čím míň toho řeknu naráz, tím líp. Lepší je si počkat na otázku, i když pro mě jsou to často vážně muka.
  • Je dobrý vyprdnout se na dokonalost – tohle je svět skutečný, ale zároveň hrací. Někdy je přesnost třeba, ale mnohdy pro základní představu stačí hrubý model.  Snaha o dokonalost zdržuje a nudí. Jestli se dostaneme dál, tak na profi přístup nezbytně dojde. Pokud třeba tvoříme zadání pro dodavatele, tak už se snažíme, ale to obvykle zajišťuju já nebo prosíme o pomoc profíky. Ono přesně narýsovat osmiboký komolý jehlan se třemi řezy v perspektivě není zrovna jednoduchý.
  • Ohmatáváme materiály, stříháme, malujeme, nastavujeme aplikace a prostě hlavně zkoušíme – teorie jde stranou.  Stane se, že z nějaké činnosti vyplyne něco úplně jiného a vlastně si jen hrajeme. U toho ovšem bývá největší sranda.
  • Žádný čas není ztracený. Už se nebojím něco zahodit a začít znovu. Právě naopak – je to jedna z mála možností, kdy si to můžu dovolit i já.
  • Děláme věci postupně a když je opravdu potřebujeme.
  • Každý dělá, co ho baví. Někdo je v eshopu jako doma, někdo rád maluje, plánuje a někdo taky jen tak kouká. Někdy je potřeba to trochu prošťouchnout, protože když nějakou oblast vůbec nevidíte, tak ani nevíte, že vás to může bavit.. 
  • Jo a taky pozor, že to někoho baví neznamená, že mu to jde:-) On na to časem přijde, ale nějaká negativní zpětná není na místě. Všichni tak nějak setrvale snižujeme svá očekávání.
  • Nebojíme se zeptat kámošů nebo i profíků, když nám v týmu někdo citelně chybí nebo něco neumíme – a jsme pořád překvapeni, jaké poklady kolem sebe máme.
  • Jsme autentičtí a hezky polopaticky sdělujeme, co si o čem myslíme – je to fakt dobrý trénink pro všechny.
  • Taky nám často chybí znalosti a kompetence – strýček Google nás obvykle ze šlamastyky vytáhne.
  • Pokud to jen trochu jde, tak volíme snadné cesty.
  • Mluvíme o penězích, počítáme a neinvestujeme víc než je nezbytně nutné.
  • Když děláme chyby, tak nehledáme viníka, ale společně se snažíme je nějak napravit.
  • Říkáme si o pomoc. Ale jen když ji opravdu potřebujeme.
  • Bod jen pro mě – dovolím si jen tak čučet a sledovat, co dělají děti včetně toho, kdy odpadnou a co potřebujou pro motivaci – velká škola.
  • U toho všeho si povídáme. Máme možnost poznat svoje názory; vidět, co nám jde; pochopit, jak přistupujeme k problémům a jak je řešíme – pro mě nejcennější záležitost .
  • Věříme si! Děcka snadněji pokračují, když vidí, že dospěláci věří nápadu i sobě, že to zvládnou.
  • Podporuju aktivitu a samostatnost. Snažím se vytvořit prostor, aby si děcka poradily co nejvíc samy. Nebo snad máte sami rádi, že vám někdo chytrákuje za zády? To ale neznamená, že na ně vždycky čekám:-)
  • Přicházíme na řešení společně – nešušníme si nějaké složitější problémy pro sebe, ale mluvíme o nich. I mimo naši rodinu.
  • Jsme otevření a tak trochu se chlubíme tím, co děláme. Ono to docela zavazuje vyjít s nápadem ven a popasovat se i s třeba ne příliš příjemnýma reakcema. Pro mě asi největší posun. Před rokem bych nevyšla s ničím, co není hotové. Tím, že s tím člověk vyjde ven, tak si přidává i tu vnější motivaci. Vidí reálné reakce a získává podporu.
  • Jo a zkrátka se s tím nemažeme.

 

Just do it

Mimochodem důležitá věc – nic z toho nejsou aktivity PRO děti, ale S dětmi. Jsme na stejný lodi. Když jsem v tom výčtu psala, že má každý dělat, co ho baví, tak se to týká i rodičů. Jako fakt. Kdybych měla říct, proč to u nás ještě funguje a snad to běží i čím dál líp, tak je to proto, že mě to vážně baví a těším se na každou volnou chvilku. Já jsem například úplný fanatik a nápadů chrlím víc než děcka. Ze začátku jsem měla tendenci se krotit, ale prostě to nešlo. A rodina je nakonec zvyklá, takže to dnes berou jako možnost nade mnou zakoulet očima “ježiš mamka má zas ten pohled”.

A budu upřímná, kdybych to nechala jen na dětech, tak se to moc neposune. Rozhýbávám to obvykle já tím, že to začnu dělat a někdo se přidá. Nebo taky ne.

Supr je, když něco neumím. V takové chvíli děcka překvapí, protože nachytat matku na švestkách je docela zábava🙂 To se pak najedou předhánějí, kdo mě jako dostane nejvíc a já se v duchu tetelím, protože tyhle ty poznatky si pamatujou na věky:-)

Ještě něco málo ke zpětné vazbě a diskusím. Musím přiznat, že tato část je pro mě nejhorší. Děcka (aspoň ty moje) jsou úplně neskutečně krutý a s podpásovkama musíte počítat. Už jsem pracovně přišla do styku z hodně svéráznýma lidma a někdy ta jednání vážně příjemná nebyla, ale aby mi někdo řekl na docela rozumnou úvahu, že mám jít raději vařit, tak to se mi stalo jen doma. No tehdy jsem se do té kuchyně vážně raději uklidila. Nedala jsem se ovšem snadno a moje brblání bylo zhruba na hodinku pěkným doplňkem Simpsonů, který moje děti okamžitě zvolily jako alternativu k podnikatelskému okénku.

No a obecně mi připadá úlevné se zbavit představy, že děti si mají hrát jen s legem nebo se rozvíjet formou sofistikovaných stolních či počítačových her. Naše děcka jsem do reálné práce zapojovala už od mala, hezky nám to vždycky šlapalo a nezdá se, že by nějak trpěly tím, že jsme pexeso hrály asi 2x v životě;-)

Previous Post

Ochočte si poštovní opici…

Next Post

Jak vypěstovat nápad…

Scroll to top