Seznam vzdělávacích termínů, trendů, metod a doporučení už dávno přesáhl kapacitu normálních rodičů. Je zkrátka absolutně nemožné zorientovat se v tom, co by mohlo sedět mému dítěti a na co vlastně můžeme dosáhnout ve svém okolí nebo s našimi financemi. Je libo intuitivní, Montessori, zážitkovou, lesní, sebeřízenou nebo snad kognitivní pedagogiku?

Co já s tím? Absolutně se nesnažím ty pojmy do detailu pochopit, protože stejně dopředu vím, že bych se neuměla do nějakýho konkrétního směru ponořit. Vlastně to nějak vnitřně odmítám, protože mi ty cizí představy a moudra nabourávají moji vlastní intuici. Podle tý se mi zatím vychovává docela dobře. Zas na druhou stranu inspiraci od konkrétních osob se vůbec nebráním. 

Systémově chybí přiznání si jednoduchého faktu, že nikdo včetně vzdělávacích odborníků netušíme, jaké znalosti naše děti v dospělosti budou potřebovat. Ano, pronikají k nám progresivní programy zaměřené na jazyky, digitální kompetence, podnikavost, finanční gramotnost, kritické myšlení nebo třeba mediální výchovu. Ale stejně nevidím, že by bylo dost času na ty podstatné věci – schopnost získávat a třídit informace, analyzovat je, učit se jen to smysluplné, pracovat v týmu, prezentovat výsledky své práce… No zkrátka mám pořád pocit, že místo těch jasně identifikovatelných věcí pro budoucnost zatím jen přidáváme k ruchovcům a láčkovcům další agendy, které zatěžují jak děti, tak i školy.

Co já s tím? Tak tady mám celkem jasno. Všechny ty měkký věci a kritický myšlení prostě nenecháváme na škole. Doma je to přirozený a jasný – nakonec o čem bychom se jinak proboha bavili? Nicméně jsem ráda, když nám s tím škola pomáhá. Tvrdé znalosti jsou třeba, ale těch opravdu podstatných je docela málo a jsem vážně ráda, když je škola dokáže odhalit a hezky předat. Stává se to a pak se na to výborně navazuje doma.

Teď půjdeme o level níž – pořídit si tři děti, mít je nedejbože na různých školách a ještě v nějakých těch kroužcích znamená, že musíte denně kontrolovat několik zoufale nepřehledných online aplikací na vedení známek, obědů, plateb, pak taky maily, třídní blogy, vyplňovat omluvenky, podepisovat známky, úkoly nebo návratky.

Co já s tím? Pardon, vím něco o bezpečnosti hesel na internetu, ale tady všude jedu na  jedno. Zas kdo by se chtěl nabourat do těchhle účtů, že jo? Semtam mi připadá absurdní, kolik úkolů spojených se školou plním já a kolik moje děti. No a taky nám semtam něco uteče, což už beru jako fakt a nějaké dlouhé sebeobviňování se nekoná. 

Samostatnou kapitolu tvoří kalendář různých akcí a volných ředitelských dnů, které se tak nějak na potvoru nikdy nekryjou, takže za rok vyčerpáte dovolenou na ně a na prázdniny ve školním roce – o těch letních ani nemluvím.

Co já s tím? Jsem na volné noze a semtam toužím po stálém úvazku a pevné pracovní době. Ono se teda i na volné noze musí docela dost pracovat, aby byly penízky, takže někdy je to boj vyškrábat pár celých dní mezi všemi těmi rovnátky, besídkami a kroužky.

Opakovaně se potkávám se situacemi, kdy rodič přichází do školy s tím, že jeho dítěti se něco děje. Stalo se to několikrát i nám – problémy s učitelkou, učivem, spolužáky. Někdy i docela vážné věci s vážnými důsledky. A škola na to docela často reaguje tak, že problém popírá “Nebojte – to je určitě nedorozumění. Něčeho vážného bychom si všimli”. Blbost – nevšimli. Docela divný je, že tak nějak obecně, ať jste v soukromé nebo státní škole chybí mechanismy získávání zpětné vazby. Na učitele, na metody, na obsah, na vztahy. Jaksi o ten feedback nikdo nestojí. No a u těch problémů to pak semtam vyhřezne.

Co já s tím? Naštěstí žádný vážný problém jsme už fakt dlouho neřešili, ale opakuju do zlbnutí při každé třídní schůzce a při každém kontaktu s učiteli, že o nějaké systémové zavedení zpětné vazby bychom opravdu stáli.

Ačkoliv je to zjevná kravina, tak pořád většina učitelů trvá na tom, že nositeli znalostí jsou oni. Jak se v tomhle žije teda fakt netuším, ale nic příjemného to nebude. Přijde mi to jako sebemrskačství, jako šílená a naprosto zbytečná dřina. Což takhle přenést zodpovědnost na děcka?

Co já s tím? Užívám si, když to má některý učitel na té naší cestě jinak a učí se spolu s dětmi, ale už to od nich neočekávám. Nicméně cítím nutkavou potřebu mým dětem ukázat, že posbírat ty správné informace a udělat si názor je kapku náročnější. Semtam mě mají plný zuby, když jim rozbíjím moudra ze školy:-)

Fascinující je důraz na formální prudy jako je linkování sešitů, podtrhávání a přepisování. Přiznám se, že se mi vaří krev, když naše čtrnáctiletá dcera přepisuje před klasifikací sešit, aby si zlepšila známku. Jsou tam ty samé informace, ale tentokrát je to barevnější a krasopisnější. 4 hodiny, které jsou k ničemu, protože se sešit odevzdá, ohodnotí a pak vyhodí.

Co já s tím? No zuřím:-) A pak taky opakovaně nabádám dítko k neposlušnosti (naštěstí to zažívá jen jeden kousek) a snažím se donekonečna vysvětlovat, že procesy a rutiny mají smysl jen když nějakým způsobem podporují cíl a ideálně si je člověk nastaví podle sebe.

Počet vzdělávacích projektů, které stojí na fiktivních situacích, zatěžují školu a stojí nemalé peníze je ohromný. Zvlášť neuvěřitelný mi přijde, kolik motivačních her a umělých situací naše děti zažijí. Hlava mi nebere, proč se školy víc neotvírají realitě, která zpravidla méně zatěžuje, více naučí a je daleko levnější.

Co já s tím? Jednoduše si reálně zkoušíme všechno doma – i v alternativní škole je reality pomálu. Nakonec díky tomu vznikli Prototýpci. Neviděla jsem jinou cestu, jak děti nechat ošahat materiály, zkusit si něco realizovat, dělat chyby, vidět důsledky těch chyb… Ale víte co – měla bych větší pohodu, kdyby to dělala škola.

Pravou brzdou našeho školství nejsou ani tak systém, školy anebo pedagogové, ale rodiče. Jejich poptávka po “starých” kompetencích je fakt velká. Párkrát jsem to zažila na třídních schůzkách a byla jsem v šoku, jak moc tlačí na soutěživost a výkon “hlavně aby se Maruška dostala na víceleté gymnázium”. Po třídní schůzce s nima pak stojíte před školou a oni se svěřují, že Maruška má okousané nehty do masa a ekzém po celém těle. Proč asi?

Co já s tím? Na tohle prostě kašleme. Ne že by nás přechod na další stupně vzdělávání netrápil, ale fakt podle toho nemůžeme změnit naše nastavení. Jo a naštěstí se nám daří obklopovat se čím dál rozumějšími rodiči.

Ať dáte dítě do jakékoliv školy včetně těch soukromých, tak stejně všechno závisí na konkrétním pedagogovi, se kterým děcko přichází do styku. A ještě jinak – závisí na řediteli, který je schopen nějak zajistit kvalitu konkrétního učitele. Takže i v soukromé škole na vás může vyskočit psychopatka a naopak na nejhorší základce suprová aktivní učitelka.

Co já s tím? Platíme školné a dáváme zpětnou – moc víc k tomu asi napsat neumím. Momentálně jsme spokojení, ale zvlášť dcera semtam narazí na takovou pazdrátku, že to člověku hlava nebere. Je to hnusný, ale na takový ty kovaný soudružky vysíláme do pole mýho muže. Nevím, co konkrétního s nima dělá, ale vždycky se mu podaří tu situaci nějak urvat:-)

Navážu na to hezkým komentářem, který bezpečně najdete  pod jakýmkoliv článkem o vzdělávání “Vždycky nebude dělat, co ho baví. Taky jsme tím prošli a žijem”. A asi nebude překvapením, že na tohle jsem vážně alergická – co to je jako za postoj? Slyšela jsem to i od rodičů na třídní schůzce a pokládám to za kardinální blbost. Vlastně to z pozice rodiče vůbec nechápu a pokládám to za strašně nebezpečný mindset do života – nejen pracovního.

Co já s tím? Necháváme děcka zkoušet hodně věcí – v zásadě skoro všechno, o co si řeknou. Ukazujeme jim různé cesty a možnosti a nabádáme je k tomu, aby si uměly přijít na to, co je baví a proč. A taky, co je nebaví a proč. Prostě aby proboha svatýho dlouho nesetrvávaly v pro ně nefunkčních systémech. Buď aby je aktivně měnily nebo aby z nich dokázaly vystoupit. No a ideálně aby vytvářely ty funkční. Postoj “však to vydržím” je přesný opak aktivity a vážně nechci, aby si tohle zafixovaly moje děti!

Ještě jednou si rejpnu do rodičů, protože právě jejich postoje se pak přelívají do školy. Vedla jsem spoustu debat o škodlivosti technologií a vždycky pokládám stejné otázky: Používáte před dětma technologie smysluplně? Ukazujete jim svoji práci na počítači nebo jak používáte mobil? Bavíte se s nima o své práci? Neříkám, pusťte to úplně z ruky, ale nechte je si to regulovat samotné.

Co já s tím? Bohužel musíme respektovat protitechnologická opatření na některých ústavech, kterými jsme prošli, ačkoliv věřím svým dětem, že by si to dokázaly ukočírovat samy. Pravda, někdy trochu ujedou, ale na to nemusí být generální pravidla, ale jen drobná opatření. Hodně se s děckama doma bavíme o technologiích včetně toho, že s sebou nesou nějaká negativa. Zájemcům povykládám, jak moje pubertální dcera tráví na mobilu míň času než já a s kámoškama si vymyslely challenge “30 minut denně”, kterou měsíc naprosto bez problémů dodržovaly.

Kdopak to mluví – aneb kdo nám tady v tý malý zemičce prosazuje moderní vzdělávací trendy? A musím na to jít trochu zeširoka. Nemám absolutně nic proti vydělávání si vzděláváním jiných osob včetně děti. Dokonce to příležitostně sama provozuju. Nicméně se domnívám, že pro širší podporu progresivních a svobodnějších vzdělávacích trendů by se hodily spíš osobnosti, které neprovozují sítě drahých škol, nejsou to akademici a teoretici, neoblíkají se do batiky, nejsou vysloveně arogantní a nemají speciální děti. Ono to ode mě zní hnusně a vlastně to ani nemyslím absolutně. Chtěla bych aby byli slyšet taky, ale hodně bych si přála, aby byli nositeli těch myšlenek spíš rozumní, normální lidi a ukazovali ty obyčejné příběhy, kdy se vám dítě proměňuje před očima v osobnost.

Co já s tím? No snažím se a snažit budu. Znám těch rozumných lidí vlastně docela dost – jen nejsou zatím slyšet. Pořád uvažuju o platformě, kde by bylo možné sdílet takové ty obyčejné pozitivní vzdělávací příběhy. Však ať si to čtenáři složí sami.

Pardon, ale jediný dlouhodobě funkční vzdělávací systém je systém zájmového vzdělávání. V zásadě jsme neměli špatnou zkušenost – dělají to motivovaní lidi, často za minimální peníze nebo dokonce zadarmo. Úžasný je, co se díky nim naše děti naučily. Zvlášť neuvěřitelný je náš turistický oddíl – jediný vzdělávátko, který nám opravdu bez výhrad výchovně pomáhá. Kde naše děcka přirozeně nasávají měkké dovednosti, práci v týmu, zodpovědnost, manuální zručnost, houževnatost, schopnost vystoupit ze své komfortní zóny, srandu a ještě nám rodičům umožňuje odfrknout si, když naše děti vypustíme na výpravu.

Co já s tím? Ani by nás nenapadlo kvůli škole jakkoliv omezovat kroužky našich dětí, ačkoliv byly chvíle, kdy to bylo fakt na palici a naše taxikaření nebralo konce. Teď když si to objezdí sami, tak je to o dost snazší. Jo a taky to teda něco stojí, ale to už jsme tak nějak zvyklí.

Pak mám tady takovou nezpracovanou všehochuť, na kterou zatím nemám žádné „Co já s tím?“:

• Zvláštní je lobby firem a jejich podivná poptávka po montážnících. Krátkozrakost jejich snah je mnohdy vážně těžko pochopitelná.
• Nepropojování předmětů a vzdělávacích témat mi hlava nebere. Zkrátka vůbec nerozumím tomu, proč to tak dneska musí být. Vždyť v reálu musíme propojovat, ať už děláme absolutně cokoliv. 
• Ohromná setrvačnost systému je podle mě uměle udržovaná. Zajímá mě, jestli existují tvrdá data úspěšnosti jiných systémů vzdělávání, která by vedla k nějakému opravdu citelnému posunu. 
• Hodně ráda bych viděla nějaký průzkum, který by se zabýval tím, jak málo mají rodiče času a jak moc je současný systém zatěžuje. O tom, jak nepatřičné je to směrem k dětem už popsal nedávno daleko líp Viktor Švub ve svém článku Pro koho platí či neplatí zákoník práce.
• Je to drahý, je to drahý, je to drahý. Jestli mají někdy učitelé pocit, že se rodiče málo věnujou svým dětem, tak je to prosím vás málokdy proto, že by se svýma dětma nechtěli být. Neví z které do které a vydělávají na všechny ty kroužky, přípravný kurzy, školní výlety a školný.
• Chybí vzdělávání nebo sdílení zkušeností určené pro rodiče. Nebo spíš je ho málo a je určené víceméně pro progresivce. Za sebe vidím jako nejúčinější metodu šíření moderních vzdělávacích trendů mírné popíjení alkoholu na hřišti po volejbale – zatímco šíříte moudra, pobíhají okolo vás děti, které zjevně nejsou tupci z alternativní školy a vypadají spokojeně.