Žádný učený z nebe nespad

Každé naše tvoření s sebou přineslo obrovská kvanta informací. Byla fuška se v nich neztratit, vybrat to podstatné a hlavně sami sebe neotrávit. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale informací a dat je kolem nás o maličko víc než potřebujeme. Museli jsme si najít systém, jak je najít, zpracovat a využít. Naučili jsme se, co je to rešerše, dotazníkové šetření, analýza dat, interpretace poznatků, uživatelské testování, citace a spousta dalšího. Hodně jsme si brousili přístup k učení a naši aktivní roli v něm. No a párkrát jsme si na vlastní kůži ověřili, že bez pořádného a hlubokého vhledu do problému nás můžou potkat slušné zádrhele.

Albert Einstein: "Information is not knowledge."

Ve své podstatě jsme pořád řešili 3 okruhy informací:

  • ty spojené se samotným produktem nebo problémem
  • s podnikáním jako takovým
  • a s různými konkrétními technologiemi

Dospěla jsem k zajímavým zjištěním - sice pořád přesně nevím, čím to je, ale moje děti jsou vybaveny jakousi záklopkou, která je chrání před přehnaným příjmem informací. Byly chvíle, kdy mě to dohánělo k šílenství, protože záklopka o sobě dávala vědět tak do pěti minut poté, co jsem otevřela nějaké téma.

Jsem poměrně systematická, baví mě zjišťovat věci do hloubky, načítám kvanta článků a informací, různě je třídím a zkrátka jsem na děti působila asi hodně učitelsky. Aby bylo jasno, tak jsem se snažila je do toho sice hodně zatáhnout, ale současně jim nechat autonomii, klást ty správné otázky, vyvolávat pochybnosti, vybízet k ověřování dat, vymýšlet diskuse a hry. Prostě jsem očekávala, že je tento aktivní přístup přitáhne víc než pasivní příjem poznatků.

Chyba lávky, přátelé! Všechny moje dětičky nejlépe reagovaly tehdy, když jsem si něco poctivě načetla, zchroustala a zpracovala a následně jim ve dvou větách předložila závěr. Překvapovalo mě to (a štvalo), protože jinak svoje děti považuju spíš za aktivní tvory. Nemám pro to vysvětlení, ale beru to jako přirozenou obranu před přehnaným učením se, kterému jsou vystaveny vlastně pořád.

Zároveň jsem pozorovala, že děcka nemají žádnou velkou touhu jít do hloubky, ani do šíře:-). Spíš sbírat útržky. Legrace je, že z těch útržků byly často schopní vyvodit stejné závěry jako já po důkladném pátrání. Ověřila jsem si, že kritický přístup k informacím mají, ale stejně jsem měla chuť tuhle oblast trochu kultivovat.

Musím se přiznat, že právě tady jsem často tlačila na pilu. Pokud jde o osobní a sociální kompetence, tak disponuji důvěrou téměř bezbřehou, že moje děti tahle témata sebeřízeně zmáknou ve správný čas. Musela jsem ale hodně zapracovat na své důvěře ve své děti v oblasti obsahové. Nějak se nemůžu srovnat s laxním přístupem a takovým tím “zhruba vím”. Mám ráda hezky pevnou půdu pod nohama. Ale musím to přenášet na děti? No oni se stejně nedají:-) Řekněme, že o svým problému už vím, a teď bojuju a taju pomalu pomaloučku.

Párkrát se mi povedlo někoho (nebo všechny) otrávit, když jsem je po sté lákala na nová a objevná zjištění, ukazovala jim grafy a nutila je přečíst shrnutí studií. Pokud se nějaké zásahy v podobě diskusí a debat povedly, tak jen tehdy, když s tím přišly děti nebo to přinesla nahodilá situace. Naprosto přirozeně se nám tak rozhořely hodně zajímavé debaty o materiálech, o ekologii obecně, o podnikání a financích, o konstrukcích a nosnosti, o designu...

Postupem času jsem začala i k oblasti chroustání informací přistupovat lehčeji stejně jako ke všem dalším prototýpčím aktivitám. Študuju si většinou sama a jen když jsem toho opravdu plná, tak trousím moudra. Nechávám otevřený počítač a děcka mi semtam kouknou přes rameno - vidí, jak si ukládám zdroje na zajímavé články a studie, jak zpracovávám dotazník, jak jsem rozladěná, když na něco podstatného zapomenu.

No a o tom to myslím je. Prostě postupně zjišťuju, že v zásadě nejvíc, co můžu pro svý děti udělat je, že jim ukážu, jak sama řeším problémy. Netřeba je do toho zatahovat, protože oni to takhle nasávají a ve správný čas to sepne. Navíc pro mě je to takhle přirozenější taky - dělám to, co mě samotnou baví a učení nechávám stranou. Teda snažím se - ne že by mi to někdy neujelo;-)

A ještě jedna věc. Hrozně často slyším něco v tomhle stylu “to je super, co s dětma děláš, ale to já bych nezvládla - nic o tom nevím”. A já na to hážu jedno velký “no a co”. Většina věcí, do kterých se pustíme je pro nás úplně neznámá a i po letech vlastního podnikání mám spoustu bílých míst. Podnikání s dětma nebo chcete-li tvoření není o předkládání hotových řešení dětem. Je to přesně o tom ukázat jim, že když něco nevím, tak si to dohledám, zkusím, ověřím (a někdy třeba i vzdám). Zkrátka jen si posunout to nastavení a klidně začít s dětma od nuly, z pozice, že o tom vím stejně jako ony. Malé nebezpečí tohohle přístupu je změna postoje dětí ke školnímu učení - pojmou logickou nedůvěru k lidem, kteří se tváří, že všechno ví a ti jsou jaksi v našich školách maličko přemnožení:-)

Nedávno se mi stala taková krásná situace, na které jsem si ověřila, že je to všechno přesně tak, jak to má být. Jeli jsme s Oskarem do Ikei pro jednu drobnost. Měla jsem na to vyhrazenou hodinku, a to včetně mandlovýho dortíku. No a kapku se nám to protáhlo - v Ikei jsme byli 3,5 hodiny a většinu té doby jsem seděla v nějakým měkkoučkým křesílku a se slzou v oku pozorovala svýho syna. Přesouvali jsme se z pokojíčku do pokojíčku a Oskar se zasekával, dumal, bádal, zkoumal...

  • přemýšlel, jaktože je ten který materiál dražší
  • jak je ten potah na sedačku zpracovaný a kdo ho asi ušil
  • jestli je vnitřek konstrukce něčím vycpaný a jestli je ta výplň ekologická a konstrukce pevná
  • kolik ta skříň asi unese
  • jestli se změní těžiště stolečku, když vytáhneme vnitřní šuplík
  • kolik výrobků v Ikei je opravdu ekologických a podle čeho to poznáme my
  • jestli je styl téhle sedačky minimalistický s ohledem na konstrukci i potah
  • odkud jsou dovezené kytky, které prodávají a jak se o ně starají po dobu cesty
  • kolik policových modulů se vleze na stěnu velikosti 4m2
  • jak drahý je tisk plakátů a kolik se jich asi prodá (to jsme doplnili o úmorně zdlouhavé pozorování:-))
  • a další kvadrilion drobností

ze kterých jsem poznala, že moje osmileté dítě rozhodně nejede po povrchu, dochází mu souvislosti, používá spoustu toho, co jsme si prakticky vyzkoušeli a taky informací, co skrze mě nasál. Nikdy jsem na nás nebyla pyšnější.

Tak a teď něco z našich praktických zkušeností

Co všechno lovíme za informace:

  • články, obrázky a videa k tématu
  • inspirace v podobě podobných řešení, výrobků
  • všechny možné výrobce
  • studie a analýzy dat
  • syrová data - vlastní i získaná (dotazníky, rozhovory)

Asi nepřekvapí, že v zásadě všechny informace lovíme z internetu. Ve fyzické podobě máme absolutní minimum. Z čeho mám radost je, že už je pro nás všechny naprosto přirozené, že se neomezujeme na české zdroje. Ta otevřenost původním zdrojům (tedy hlavně v cizích jazycích) není prospěšná jen pro naše zkoumané téma, ale především pro děcka jako motivace pro ovládnutí jazyka. Nedávno jsme dohledávali informace k ekologickému materiálu PLA. V češtině byly výsledky opravdu slabé. Zato v angličtině jsme se brodili v záplavě kvalitních materiálů a pro děcka ještě přístupnějších videí. Obvykle si původní obsah překládáme spolu a velmi rychle tak nasajeme anglickou terminologii k tématu a zcela přirozeně ji pak používáme.

A co my s těmi informacemi vlastně děláme? Tak především, nespoléháme se na jeden zdroj. Dost často narazíme na hodně zajímavou informaci v nějakém obskurním článku zaslechneme ji v televizi, ve škole nebo od kamarádů. Pak se snažíme dohledávat opravdu kvalitní analýzy a někdy dokonce syrová data. Využíváme různá srovnání a monitoring tisku. Dalo by se to dělat ještě systematičněji a vědečtěji, ale máme docela málo času, takže se snažíme být efektivní. Nutnou podmínkou je v tomto případě schopnost prioritizovat - jednoduše odhadnout, co je cenné, důležité a že má cenu na tom dál stavět.

Získané poznatky si obvykle začneme ukládat do nějakého sdíleného dokumentu nebo tabulky. Tabulka je v tomto případě lepší, protože se k jednotlivým článkům dají přidat dodatečné informace a podle nich se poté mohou třídit. Už máme zkušenost i s pokročilejšími nástroji na ukládání a sdílení informací jako je Wunderlist a zejména moje oblíbené Podio. To je nástroj, kde si můžete vytvořit vlastní malé aplikace na správu téměř čehokoliv. Slouží k rychlému zápisu, vyhledání a třídění podle různých parametrů. Náš Kuba už si takovou vlastní aplikaci vytvořil například na počítačové hry. Není to žádná věda.

Už jsme si zkusili i vlastní sběr dat přes webový formulář (Google forms), následné zpracování grafů a interpretaci výsledků. Tady mě opravdu překvapilo, jak moc děcka bavilo, když nám dorazila nová odpověď a taky jak perfektně četly grafy a dokázaly vidět souvislosti.

Ukládání informací ale není konečná. Podstatné je, jak s nimi dál naložíme. V zásadě hlavní, pro co poznatky používáme jsou následné diskuse. Je skvělé, když máme každý z nás kousek nějaké znalosti a postupně se nám to skládá. Jednotlivé podstatné kousky taky pochopitelně vytahujeme při tvoření a semtam tvoříme i texty nebo třeba prodejní argumentace. Tady dost často pracujeme s výsledky něčího bádání, takže se učíme pracovat s citacemi, víme jak odkázat na původní zdroj a hlavně, že to není jen tak dospět k nějakému závěru a vyplodit text. Autorů si vážíme a dost často si o nich zjišťujeme další podrobnosti.

Nechte si zasílat novinky od Prototýpků.

Máme toho ještě spooooooooustu v šuplíku:-)

Sdílejte tento článek
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Diskuze