Re-plyšouni

Skoro na každé seanci s dětma přešíváme staré plyšáky a vyrábíme z nich re-plyšouny. Je to geniálně jednoduchá, super efektivní a u dětí oblíbená aktivitka, která může semtam proběhnout v každé rodině. 

Zatím jsem nekápla na nic, co by bavilo všechny děti od 4 do 10 let, bylo to tak málo finančně náročné a chtělo to jen trochu dospělácké energie. Během jednoho dopoledne si díky re-plyšení můžou děti přirozeně osvojit nové podnikavé i řemeslné dovednosti - ideálně v bezpečí a s podporou rodiny. Je u toho spousta srandy (o dost víc než když děckám koupíte drahé “kreativní” sešity).

Tak a teď pár rad a postřehů:

✔️ Sehnat materiál je hračka.Plyšounů, se kterými se už nikdo nemazlí a nikdo si s nimi nehraje jsou mraky. Nám se například podařilo sehnat 60 kousků během jednoho dne - stačilo napsat po známých. Stejně tak další materiál jako jsou jehly, nitě, vlny, odstřižky látek, drátky se obvykle najdou v každé domácnosti.

✔️ Pro děti je ze začátku těžké překonat nastavení, že věci se neničí a že se s nimi dá manipulovat i jinak než je obvyklé. Většina z nich mě přemlouvá, že si konkrétního plyšáka chtějí nechat a udělají na něm jen drobné změny - hlavně, aby se moc nepoškodil! A já je škádlím “když ho nekuchneš ty, udělá to někdo jinej”. My neničíme bezúčelně - my vyrábíme a trénujeme naši kreativitu.

Nikdy nedávám zadání, časové limity a nerada ukazuju i předchozí výtvory. Lepší je si počkat, nechat dítko se chvíli nudit, pozorovat, ošahávat a najednou to sepne. Nám jde totiž o to pochopení, že si projekt vytváříme sami.

✔️ Díváme se dovnitř, snažíme se pochopit, jak je co ušité, proč jsou použité ty které materiály, čím je plyšák vyplněný, proč jsou tam silikátové kuličky, jak se přidělávají oči, co je ušité na stroji a co v ruce... Mluvíme o tom, kolik stál nový plyšák a učíme se rozlišovat cenu za materiál, práci, design a značku. To byste koukali, co všechno děti zajímá a jak nadšené jsou, když nakouknou dovnitř. Tento moment mi připadá cenný, protože zcela přirozeně děcka obecně začnou řešit, co je uvnitř věcí, jak se vyrábí nebo třeba odkud cestujou.

✔️ Učíme se řemeslné dovednosti. Nejsme výtvarný ani rukodělný kroužek, ale přesto umíme párat ve švu (předtím jsme nevěděli, co šev je), umíme pár nových stehů, háčkovat, lepit, přišít knoflík, suchý zip, přesně stříhat, něco si změřit, ucvaknout drátek... Většina dětí během tvoření vypustí věty, které svědčí o tom, že se chtějí něco víc naučit “tohle bych měl víc trénovat”, “doma si pustím video a naučím se podle něj háčkovat” nebo "zeptám se dědy, jaký drát se na to hodí nejlíp". A o to jde - vnitřní motivace k učení na základě mojí vlastní potřeby a pochopení toho, co mi jde nebo nejde. Obecně se snažím, aby děti pochopily, že to chce chvilku trpělivosti než dokážou převést nápad v realitu a že se semtam vyplatí něco naučit a natrénovat.

Skvěle funguje, když jim jako dospělák ukážete, že něco neumíte, zkoušíte to, učíte se třeba z internetu nebo od kamarádky - děcka vidí, že to prostě trvá, že ty věci chtějí čas a není to hned.

Současně se moc přimlouvám za to, aby rodiče svým dětem pomáhali. Semtam jim něco přišili, podrželi, rovně ustřihli - v kroužkách nedělám v podstatě nic jiného. Některé děti velmi frustruje, když chtějí proměnit svůj nápad v něco funkčního a hezkého, a přitom jim to jemná motorika neumožňuje. 

✔️ A když už něco trénujeme, učíme se a hlavně zkoušíme, tak se nám taky hóóódně často něco nedaří. Řekla bych, že tohle je rodičovsky nejnáročnější místo a je fakt potřeba se hodit do módu, že to nevadí.

Opravdu to takhle chceš? Zkus to napřed sám. Nejde to? OK - pomůžu ti nebo se mrkneme na nějaký názorný video. Pořád to nejde? Ještě to párkrát zkusíme a uvidíme - třeba se to nakonec povede a když ne, tak popřemýšlíme nad jiným řešením. OK?

Většinou to OK je. I hodně náročné a úzkostlivé děti se s dostatečnou podporou vyrovnají se svýma chybama a přestanou se jich bát. Po pár takových tvořivých seancích s podporou začne být hledání různých cest, zkoušení a chybování úplně normální, děcka jsou samostatnější a víc si věří. A o to nám jde!

✔️ Dětem nabízím i kartonové obaly. Dají se použít nějaké odpadní krabice, ale popravdě děti mají nejraději úplně nové (dají se sehnat různé velikosti za pár korun). A tady přirozeně naskakují nová témata - marketing, grafika, texty, angličtina, cena, etika...

No a to je přesně ta chvíle, kdy dětem zapínám počítač a nabízím jim Canvu (www.canva.com) - mašinku, ve které i prvňáci zvládají udělat si vlastní komiks, plakátek nebo právě polep krabičky na nového plyšáka. Super je, když si děcka můžou re-plyšouna i vyfotit a pracovat s reálnou fotkou. Starší kluci mě teď nutí, abych koupila Photoshop a poptala se na školení pro děti - na některé úpravy už jim Canva nestačí.

✔️ Ptám se dětí “Co s tím tygříkem provedeš? Potřebuješ k tomu něco? Máme to k dispozici? Myslíš, že to takhle půjde?”. A ze začátku si tak trochu hraju na hloupou, když opakovaně nechápu, jak to přesně myslí. Nakonec jim nezbývá nic jiného než mi to nakreslit. A že to zdaleka není něco, co by děti byly zvyklé dělat. První dvě seance to drhne a některé děti prostě malovat nechtějí. Tak trochu je ale vedu k tomu, aby aspoň zkusily popsat svoje kroky a názorně mi všechno ukázaly. 

Nastavila jsem jako normu, že prototýpci svoje nápady zaznamenávají (nakonec máme na to i fajnovou krabici). Má to význam z mnoha důvodů - vidím zpětně, co funguje, kde jsem se pletl, co se musím naučit a sám sebe koriguju a učím. Časem se z toho vyloupne plán, rozpočet a někdy i průzkum trhu (vážně ještě nikdo nevymyslel plyšáka s fleškou v zadečku?).  

✔️ Ale pozor - nikdy netrvám na dodržení plánů - je to spíš vodítko a pomocník s materiálem a kompetencemi než zdroj stresu. Hlavně ze začátku plány většinu dětí zdržují a bolí. Ale protože už mám děti, které se mnou přešívají třetího plyšáka, tak to pro ně přestává být problém a plán celkem bez problémů sestaví během pár minut, a dokonce ho někteří při realizaci upravují. Prototýpci naprosto přirozeně nakreslí postup ve více krocích, označí si místo střihu, změří velikost suchého zipu, odhadnou, jak dlouho jim co bude trvat nebo na co stačí sami a u čeho se jim bude hodit pomoc. Rodičům pak ukazují “Podívej, tohle jsem si myslel napřed, že půjde, ale zjistil jsem, že ten nalepovací zip na tý chlupatý látce nedrží. Když jsem to přišil, tak to funguje líp a mohl jsem dovnitř zavřít ty maličký prasátka.” Naskočí to samo a podle mě jde o dost důležitý prvek tvoření - odhad náročnosti projektu, objektivní zhodnocení vlastních potřeb a schopností se do života hodí.

✔️ Nejdůležitější je pro nás ale stejně ta fáze realizace a ověřování si našeho postupu. Někdy to jde hladce a jindy je potřeba hledat náhradní cestu. Když vidím, že dětem něco nejde, tak ukazuju a nabízím jiné možnosti. Semtam se nás zapojí víc a prostě zkoušíme najít jiné řešení tak, abychom se co nejvíc přiblížili cíli. V kroužku to máme asi jednodušší, protože jsem si všimla, že obecně daleko líp funguje rada a doporučení, které si děti dávají mezi sebou - mají větší tendenci se nad tím zamyslet a vyzkoušet ten který postup. Často kamarádům či sourozencům dokazují, že nemají pravdu - u mě často moje řešení přeberou bez rozmyslu - a to já nechci.   

✔️ Dejte si na čas - jestli máte hodinu, tak je to málo. Jako může to stačit, ale jen než si nanosíte materiál, rozmyslíte si, co chcete dělat a párkrát zkusíte píchnout jehlou do látky, tak je hodinka pryč. Zkuste nechat materiál povalovat celé dopoledne v kuchyni, vařte u toho oběd, příležitostně dítěti pomožte, neuklízejte děcku pod rukama a hlavně si u toho tvoření povídejte. Nastavit se jako rodič do režimu ON není vždycky jednoduché, a proto mi přijdou nejvhodnější ty chvíle, kdy třeba stejně vařím oběd nebo v klidu skládám prádlo - nebrání mi to být na vyžádání k ruce.

✔️ Čas od času děti samy od sebe (nebo s mým drobným šťouchancem) začnou re-plyšouny prodávat. Zase zajímavý moment, kdy třeba určujeme cenu - do tabulky si zaneseme položky za materiál, marketing a zkoušíme ocenit svoji práci. Přemýšlíme i o tom, jak tam započítat paušální výdaje (třeba za internet nebo telefon) a kolikrát koukám, co všechno děti umí spočítat a jak logicky kalkulaci sestavují. Mimochodem zeptejte se jich při tvoření, na kolik si cení hodinu svý práce - pravděpodobně budete překvapení;-)

✔️Jo a je u toho vážně sranda. Kolikrát pak hrajeme s re-plyšounama divadlo, vymýšlíme dost legrační jména a slogany, fotíme ty nebožáky v dost nelichotivých pozicích… A děcka se řehtají jak koně.

Nechte si zasílat novinky od Prototýpků.

Sdílejte tento článek
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedIn

Diskuze